17. 9. 2014 Petrovice – Skončil 15. ročník Hraběnka Cupu. Podle mě výjimečný. Následující text je naprosto subjektivní, citově zabarvený, nevyvážený a bez ověření zdrojů. Chybí mu soudnost, objektivita, slova vítězů i komentář k dosaženým časům.

Běžet dobrovolně po silnici za normálního provozu a ještě „jen“ čtyři kilometry? A dokonce za to zaplatit startovné? Nikdy. Radši se půjdu proběhnout do lesa aspoň na desítku. A myslím, že nejsem sám. Jak je tedy možné, že seriál šesti silničních závodů do vrchu Hraběnka Cup má takovou atmosféru, neustálý příliv nových tváří a přízeň zkušených matadorů, kteří pamatují i první ročníky? Nevím. Nabízí se jen pár indicií:

Tradice
Hraběnku založil Ivo Šinkora jako letní trénink pro biatlonisty, po jeho úmrtí závody pokračují na jeho počest. Pořadatelé nepošilhávají po „vymoženostech“ velkých akcí a drží se v nastavených mantinelech, nabízí prověřené trasy, přiměřené vstupné, dobrý servis.

Pokrok
A právě v servisu pro běžce je v posledních ročnících největší posun. I přes narůstající počty lidí funguje bezvadně přihlašování na závody včetně online registrace, vyhlášení výsledků je opravdu bleskové, kdo chce, nechá si dovézt věci ze startu do cíle, pokud se končí U Hraběnky, je k dispozici i zázemí.

Kontrola formy
Díky tomu, že se běží tři stejné závody na jaře i na podzim, můžou si běžci zkontrolovat, jak se jim vyvíjí forma (u mě lepší na podzim). Řazení běhů je navíc chytře od nejkratšího po nejdelší na jaře, kdy vylézají sportovci z brlohů, a opačné na podzim, kdy se do nich zase chystají (aspoň někteří).

Nálada
A to je oříšek. Nevím, kde se vzala, ale na závodech Hraběnka Cupu je specifická atmosféra, možná by to uměli vysvětlit Olda, Aleš, Dany nebo někdo další z těch, kteří se účastní od začátku. Je to svět sám pro sebe, seriál v seriálu OBL, je to něco jiného než masové závody, ale i něco jiného než ostatní menší běhy. Neslyším tady nadávky ani od notorických nespokojenců.

Bonusy (plné břicho)
Jedno vysvětlení dobré nálady se nabízí. Po závodě koláčky připravené ředitelkou Michaelou Havlíkovou navnadily gurmány na doslova orgie po posledním běhu. My, co jsme se sešli u uzené krůty připravené v penzionu U Hraběnky, víme, o čem je řeč.

Jako hejtman
Možná atmosféru vystihne i moje anabáze v posledním běhu. Na start jsem dorazil ve stylu exhejtmana Juránka pozdě (a bez řidiče), přemluvil startéra pana Krále, ať počítá víc než do deseti a pak vlezl do dodávky pořadatelům a vynutil si startovní číslo. Špendlíky jsem zapínal až u kostela. V cíli jsem byl sice mezi těmi pomalejšími, ale ve frontě na krůtu zase mezi vítězi (půl dne jsem nejedl). Z hodovací místnosti jsem pak odcházel s posledními. S úsměvem na tváři a s plným břichem. (pozn.: toto není návod na to, jak postupovat při účasti v závodech).
Shrnuto: Díky zakladateli, organizátorům, partnerům akce i všem běžcům. Bez nich by to nebylo ono. Hraběnka Cup zachoval náladu komorních běhů při perfektní organizaci s bonusy pro mlsné jazyky. Snad překoná starosti s bezpečností na silnici i s lidskými zdroji a nikdy nám neskončí.

Autor: Hynek Skoták